Sněžka jako splněný sen

Dnešní článek bude o tom, že to, co tělu dáme se nám většinou vrátí. Bude také o tom, že i když to někdy nevypadá s naším zdravím dobře, má cenu bojovat a snažit se udělat maximum proto, abychom na tom byli zdravotně i psychicky co nejlépe. A určitě je dobré mít nějaký cíl.

Je to už pěkných pár let, kdy jsem začínala jako instruktorka H.E.A.T. programu, který se zaměřuje na chůzi po pásu a chůzi do kopce. Skvělá parta kolem tohoto cvičení mě přivedla i k výšlapům do hor.

Jako malá holka, i když z Jizerek, jsem znala maximálně Jizerku na běžkách, ale na hory v létě jsme nechodili.

Proto nikdy nezapomenu, když jsem ve svých 21 letech šla poprvé na Sněžku. Ta krása, když si člověk vyšlápne na hřeben a vidí Sněžku v dálce, jak si tam tak stojí jako královna českých hor. Stala se pro mě naprosto magickým místem a nikdy mě neodradily ani davy lidí, které na ní míří.

Už tenkrát jsem si řekla, že je to místo, kam se budu vracet každý rok.

A tak se stalo!

Každý rok jsem si na ní minimálně jednou vyšlápla, střídala jsem si cesty a místa startu, dokonce jsem na ní i párkrát běžela, což byl teprve zážitek! 😊

Nezastavilo mě ani těhotenství s první dcerou, kdy jsem si Sněžku vyšlápla na začátku 8. měsíce. A hned další rok, jsem tam byla znovu. 🙂

Stopku mi dalo až těhotenství s trojčaty, kdy to samozřejmě nešlo a pak první tři roky s nimi.

Pořád jsem si plánovala, jak na Sněžku půjdu s dětmi jen co trochu povyrostou.

Pak přišlo ochrnutí nohou.

Bohužel jsem se jednoho dne nezvedla z postele z důvodu prasklé plotýnky. Už dlouho jsem měla problémy se zády a už dlouho jsem se snažila udržet je ve stavu, abych mohla normálně fungovat a sportovat. Bohužel se vše zhoršovalo a jednoho dne jsem se pro bolest nepostavila na nohy.

Trojčatům byly tři roky, dcerce 5 let a já skončila na 3 týdny v nemocnici.

Bála jsem se toho, jak bych se po operaci páteře zvládla starat o 4 malé děti, a tak se lékaři snažili o konzervativní léčbu.

Bohužel tak dlouho, až mi vyhřezlá plotýnka praskla a poškodila periferní nervy.

Jedna noha mi ochrnula úplně a druhá tak, že jsem nebyla schopná si ani stoupnout.

Následovala těžká operace páteře s těžkým nálezem, po které nebyly úplně dobré prognózy.

Do dnes vidím výraz pana doktora, když mi oznámil, že neví, jestli budu chodit.

Má odpověď tehdy byla „ Chci s dětmi vyjít na Sněžku“.

Jeho výraz mluvil za vše, i když bylo vidět, že mi nechce brát naději.

Postupně se dostat do formy

Vše měl ukázat čas. Nohy jsem tak nějak cítila aspoň na některých místech, ale síla nebyla žádná.

Měla jsem neustále křeče a svalové záškuby. Nešlo vůbec ležet na břiše ani zádech, to jsem hned křečovala, tak jsem se snažila polehávat na boku a vydržet.

Udělat krok šlo jen jednou nohou, druhou jsem šoupala po zemi a nezvládala jsem nic. Prvních 10 týdnů jsem nesměla sedět. Jen ležet a snažila jsem se chodit a postupně nabírat sílu.

Tím, že jsem měla nohy nějakou dobu ochrnuté, tak byly neustále v křeči, což bylo šílené. Vlastně jsem nikdy horší bolest nezažila.

Rehabilitace

Celých těch 10 týdnů jsem se snažila o maximální načtení všeho možného, co by mi mohlo pomoct.

Po 10 týdnech jsem začala s rehabilitacemi, konkrétně s metodou DNS, která mě postavila na nohy.

Hodně mi pomáhalo uvolňování ztuhlých svalů fasciálním strečinkem.

Stále jsem se snažila nabírat sílu, nejvíce na rotopedu, na kterém jsem šlapala bez zapnutí, protože jsem neušlápla ani nejlehčí převod. Bylo veliké štěstí, že jsem byla před operací v perfektní kondici, to mi hodně pomáhalo.

Takže, i když jsem za první měsíc zhubla 10kg, svaly alespoň na horní části těla se mi vracely rychle.

Začala jsem postupně dělat pokroky. 4 měsíce po operaci jsem se vrátila k trénování klientů a psaní jídelníčků, což mi dělalo neskutečnou radost, protože svojí práci miluji.

Skupinové lekce jsem vedla tak, že jsem seděla na velkém míči a jen jsem říkala a vysvětlovala.

Přišlo mi, že už to, že jsem s klienty mi dodává sílu to nevzdat!

Každý týden jsem cítila malinkaté zlepšení.

8 měsíců po operaci jsem se poprvé předklonila tak, že jsem dala dlaně na zem.

Postupně jsem začala cvičit tréninky, které jsem jela se svými klienty. I když jsem levou nohu na x místech necítila a vůbec necítila špičky, naučila jsem se nohy ovládat jinak.

Nejvíce mi k tomu pomáhala zrcadla. Když jsem viděla co dělám, přišlo mi, že to i cítím. A tak nějak se mi to vše propojovalo přes jiné smysly, že jsem časem udělala více a více cviků.

U porušených nervů je nejhorší to, že regeneraci ani hojení neuspěcháte. To pro mě bylo asi nejhorší, protože jsem byla vždy děsně netrpělivá. Byla jsem zvyklá vše „urvat“. A tady to nešlo.

Když jsem trénování přehnala, hodilo mě to zpět. Když jsem si myslela, že se rozběhám a uběhla jsem cca 300m, což bylo moc, hodilo mě to na zem a nohy mi pak křečovaly a zlobily 14 dní.

Musela jsem se naučit poslouchat signály těla a šetřit se, když cítím, že nemohu.

Spoustu věcí jsem musela přijmout, že tak jsou, a že už jinak nebudou. Například to, že už nikdy běhat nebudu. Musela jsem se smířit s nočními křečemi, které mám dodnes. Musela jsem se smířit s tím, že nemohu ležet na břiše, ani dlouho na zádech. I když to už se také teď 3 roky po operaci zlepšuje.

Ale nikdy jsem nepřestávala myslet na to, že vyjdu na Sněžku.

Slíbila jsem si to v nemocnici na lůžku.

Nevzdám to!

Když jsem byla 2 roky po operaci, řekla jsem si, že to zkusím. Byla jsem v perfektní kondici a říkala jsem si, že už bych tu Sněžku mohla dát.

Vypsala jsem tedy Fit camp a společně se svými klienty a mojí dcerou jsme se na Sněžku vydali.

Čekalo nás krásných 27 km, část ve sněhu.

No nebylo to vůbec jednoduché, cestou jsem si měnila boty kvůli křečím, na Luční boudě jsem měla chvilku, kdy jsem přemýšlela, zda to dám, ale nevzdala jsem to! Hodně mi pomáhalo, že jsem tam nebyla sama.

Sněžka na mě z dálky koukala a já si říkala, že tam musím! A dali jsem to! Pocit to byl neskutečný. Jako bych si potvrdila, že žiju.

Krásné bylo i to, že to byl první výšlap na Sněžku mé dcery Sofinky, tak jsme si to mohly společně užít!

Ten pocit, kdy se Vám splní takový sen, je nepopsatelný. Byla a jsem neskutečně vděčná za to, že mě v tom mé tělo nenechalo. Že ta snaha a vůle mě dovedla až zpět na Sněžku.

Letos to jsou 3 roky od operace a už jsem na Sněžce byla 2x. Poprvé v červnu s dvěma kluky z trojčat, protože jeden měl Boreliosu a nemohl jít. V červenci podruhé se všemi dětmi a už jsem dokonce zvládla i nést velký batoh.

Jsem šťastná, že se mohu hýbat. Jsme vděčná, že mohu chodit a poznávat krásy přírody a nejvíc jsem ráda za to, že mohu žít aktivní život se svými dětmi.

Píšu to proto, že i když to někdy vypadá hodně zle a spoustu lidí Vám bude říkat, že to nebo ono nepůjde, vždy je důležité udělat maximum a nevzdat to! A také je důležité si uvědomit, jak křehké naše zdraví a jak je péče o naše tělo důležitá.

Přeji Vám všem, aby bylo Vaše tělo silné a zdravé, ať můžete žít naplno a užívat si pohyb, i hezké chvíle se svými nejbližšími.

Vaše Lucie